něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 04. 10. 2021 na slet č.40 v 19h do klubu Paliárka.            

Výpusť (poezie, Maitter) • Tiší (poezie, Maitter) • Moc knih (poezie, Maitter) • Tváření za tepla (poezie, Maitter) • Křišťálová holka (poezie, Maitter) • rozsypaný (poezie, Maitter) • Rozcvička 0.2 (poezie, Maitter) • Světélko, pohasínáš (poezie, Maitter) • Jak se tvořej džentlmeni, část 1. (próza, Maitter) • Jak se tvořej džentlmeni, část 2. (próza, Maitter) • Jak se tvořej džentlmeni, část 3. (próza, Maitter) • Jak se tvořej džentlmeni, část 4. a poslední (próza, Maitter)

20.7.2021
Jak se tvořej džentlmeni, část 4. a poslední

Vlastimil

 

Na linu v chodbě mi podklouzly nohy a já se rozplác jak širokej, tak tlustej. Plnoštíhlej, říkává Tereza, když si ze mě utahuje. S břišákama v utajení.

To je fuk. Nestih jsem včas dorazit na schůzi, což se dalo čekat, a tím to skončilo. Poslední položka přidaná k tisíci mejch prohřešků. Aspoň že šéf se mnou vymetl až po schůzi… a… a pak…

Tereza už čekala před podnikem, hned vedle mýho žalostnýho favorita. Hrome, tak nádherná, chytrá, něžná… totálně mimo upocený možnosti chlápka jako já. Měla to ke svýmu bytu pět set metrů, ale pokaždý se ráda svezla. Netuším, proč zrovna se mnou, ale… Kdo by tý andělský blondýnce odolal?

Zamumlal jsem pozdrav, vobcházel tu kraksnu, radši jsem Tereze ani nevotevřel dveře. Dneska bych jí nejspíš akorát přiskříp prsty nebo praštil loktem. Známe svý lidi. Soustředil jsem se na voči. Hlavně do háje žádný slzy. Ale dneska jsem to totálně zmrvil. Nezasloužím si, aby se ta éterická bytost s takovým slabochem přátelila, no a s tím křivým nosem a rudýma tvářema se o mně fakt těžko může zajímat i jinak.

„Šmarjá, Vlasťo, jsi v pohodě?“

Sto roků v kanclu žil… mlčel jsem. A pak jsem, ruce křečovitě na volantu, vypískl: „Jsem hroznej kretén.“ Hned jsem dodal: „Hele, já-já-já se hrozně omlouvam, ne- nevadilo by ti dneska jít pěšky?“ Nesnášel jsem se jako nikdy.

„Taklenc tě tu nemůžu nechat,“ povídá Tereza, a kdyby byl svět dokonalej, možná bych jí věřil ten znepokojenej, ustaranej tón.

„Ne, fakt, chci bejt sám.“ Kňoural jsem jak puberťačka.

„No… dobře. Pak mi zavolej, jo?“ Zabouchla dveře.

Tak to nevim, Terezko. Vodteď jsem totiž bez práce.

 

***

 

Přes práh svý garsonky jsem zakop, ke křeslu se doplazil, slzel a sténal. Na svý obydlí jsem se nedokázal dívat. Boha, takovej budižkničemu, že já si prostě radši nehodim mašli… Tereza si najde jinýho řidiče, ani se jí po mně nezasteskne. Správnej konec pro někoho jako já.

Ona mně chybět bude. Měl jsem ji tak rád…

Jenže když jsem vodevřel oči, choulil jsem se místo na kožence v hlíně jahodovejch záhonů a všude se to červenalo. Zaskučel jsem… na jahody jsem alergickej. Ve vzduchu se vznášel divnej zelenej opar a dala se do mě zima.

„Tak vstávej, Vlastimile,“ dolehl ke mně jasnej hlas. Pevný ženský ruce mi pomohly na nohy. Tahle vnadná rusovlasá dáma teda neměla nic společnýho s křehkým stvořením, jakým je Tereza. Apaticky jsme koukal na jídelní stoly za ní a malou bufetovou budku, ve který se šťoural v zubech rozcuchanej zrzek asi v mým věku. Sourozenci. Ona jednoznačně starší a hezčí.

Ach jo, kde to jsem? Už jsem umřel? Uhnal jsem si infarkt? Je tohle alergický místo bez Terezky peklo?

„Já jsem Doubrava,“ představila se rusovláska, paže zkřížený na prsou.

„Vlastimil, těší mě,“ odpověděl jsem otíraje si dlaně o kalhoty, i když znala mý jméno už prve.

„No, Vlastimile, moh by z tebe bejt džentlmen, ale potřebuješ trochu vypucovat.“

„Co, džentlmen? Co?“

Doubrava mě rýpla do žeber, až jsem sebou cukl. „Dávej pozor, nerada se opakuju. Hej, Luboši!“ křikla na zrzka a ten okamžitě schoval ruku s párátkem za pult.

„Jo?“ houkl.

„Udělej tady Vlastimilovi zelenej čaj.“

Rozklepaně jsem se usmál, trochu mě to uklidnilo.

Zelenej čaj mam rád.

20.7.2021
Jak se tvořej džentlmeni, část 3.

Doubrava

 

Nenechala jsem se rušit Gejmího melancholickou náladou. Každej jednou zmizí a Bůh si to sám přebere. Měla jsem svý povinnosti a svý výsady a činila se co nejlíp, aby co nejvíc nešťastníků bylo spokojenejch. Získala jsem čas od času dobrého přítele. Víc mě nezajímalo.

„Jak dlouho už jsem tu?“ zeptal se Luboš, jako by si teprve teď všim, že nešel jenom na pokec do hospody. Seděli jsme proti sobě u stolu a blížili se závěru.

„Pár dní. Možná víc.“

Úlekem vyskočil a praštil se přitom do kolene. Zanadával. Ušklíbla jsem se.

„Nepřijdeš ani o vteřinu svýho drahocennýho času, až se vrátíš domů, neboj. Mám to tu dobře zařízený.“

„Tak jo. Pardon.“ Sed si zpátky a smutnej jak štěně na mě civěl skrz dlouhý vlasy.

„Copak?“

„Co Líbě řeknu?“

„Co chceš,“ odpověděla jsem jednoduše. Kvůli ní se nakonec nechal trochu svázat společenskejma zvyklostma. Trochu. Jeho nenechavej temperament se každou chvíli dral na povrch.

Dobře že je můj svět, jakej je. Většina lidí je mnohem příjemnější, když nehladoví a nežízní.

„Mam takovej dojem, že mi budeš chybět,“ povídá najednou.

„No to si piš.“ Jestli jsem zadaná, už jsme probrali. Potají doufal, že mě překecá, leč se mnou nikdy nikdo nehnul.

„Takže pudu zkusit štěstí, jo?“ zazubil se. Vzápětí se zarazil. „A jak se mam dostat domů?“

„Lusknutím prstů,“ zakřenila jsem se a poslala Luboše zpátky na Zem.

20.7.2021
Jak se tvořej džentlmeni, část 2.

Gejmí

 

Pobaveně jsem skřípal zuby; asi se mi udrolil kus špičáku, ale nebyl jsem si jistej. Sledovat čerstvý bažanty jako Luboš byla vždycky estrádní podívaná. Čekal jsem, že za těch čtyřicet let už budu dávno otupělej a znuděnej, ale prakticky každej zobák přinese něco novýho, čemu se můžu zasmát. Důvody, proč je sem Doubravka bere na převýchovu, se nijak zvlášť neliší. Většinou jde o jednoho grázlíka za druhým a sem tam je vystřídá človíček s egem velikosti skleněnky, co bulí, že se proti němu spikl celej svět.

Tenhle třetiřadej zmetek Luboš byl jednoduchej. Stačilo, aby si uvědomil, že je hulvát a líný prase, zkrotl a začal se snažit. Takovejch už tu bylo! Marně jsem čekal na někoho s trochou úrovně, někoho noblesního, podobnýho mně. A předevšim někoho, kdo Doubravčin svět nebude měnit v krupicovou kaši. To ta poďobaná mánička nemůže nesnášet třeba pláže?

Doubravka považuje zobrazení věcí, který její svěřenci nesnášej, za alegorii. Takže pokud překonaj něco, co jim brnká na nervy, znamená to, že maj šanci překonat všecko. Nebo tak nějak. Moc jsem to nepochopil, protože po mně při mý první návštěvě lezli brouci a nemůžu s čistým svědomím říct, že by mi to pomohlo.

„Tohle se nemůže dít!“ úpěl už nějakou chvilku Luboš a máchal kolem sebe rukama. „Z čeho to vůbec je? Kde to je? Jak jste mě sem dostali? A co je tenhleten zač?!“ zařval, když mě zaslech se chechtat.

„Tamten?“ Doubravka vykouzlila přátelskej úsměv. „To je Gejmí.“

„Gejmí…“ zopakoval Luboš nešťastně. Tušil jsem, co má za problém. Ocit se ve světě nekonečnejch kopců krupicový kaše s ženskou, která nechává mizet biče, a chlápkem, co se jmenuje Gejmí. Jak tohle mohla nebejt halucinace, že jo? Klepal se, a to ještě nic neviděl.

„Gejmí, tady Luboš potřebuje koláček.“

Zvědavě jsem naklonil hlavu, šáh jsem pod pult a vyndal na něj plechovej tác se dvěma osamělýma makovýma koláčkama. Makový koláče? Ty má nejradši? Mochýtovej Jirka z minula se mi líbil víc.

To byl totiž další z Doubravčinejch sadistickej triků. Na uklidnění nabízela všem jejich oblíbený jídlo. V případě Jirky z minula teda pití.

„A co já?“ rýpla si Doubravka. Okamžitě jsem na tác přidal zlatavou kremroli. „No vida,“ pochválila si to, rozvázala nohy a seskočila ze stolu. Luboše koláčky neuklidnily. Třeštil oči hrůzou, zatímco Doubrava připlula k mýmu okýnku.

„Jste mý svědomí?“ zašeptal zděšeně.

„Ne,“ řekla Doubrava samolibě. Na štíhlejch prstech pravý ruky balancovala tác. „Jsme nápravnej ústav. Ale dobrá myšlenka. Když budeš poslouchat, zase brzo pomažeš domů.“

„A co mám dělat?“ Konečně padla klíčová otázka. Schlíple, celkem ochotně. V tu chvíli začalo opravdový Doubravčino představení. Doubravka věděla o člověku i věci, který zadupal hluboko do nevědomí. Dovedla bejt chápavější než nejhodnější babička a přesvědčivější než hypnotizér. A když bylo třeba, mířila přesně.

Luboš se ovšem po pár jejích větách začal vzpouzet.

„Hele,“ čertil se, „nemůžeš ze mě zničehonic udělat jemnostpána! Nejsem žádnej teplouš.“

Áha, docvaklo mi. Takže půjde i o názorovou úpravu. Sám jsem nikdá nebyl dvakrát tolerantní postavička a Doubravka mě zpracovávala hezkejch pár dní. Poslouchat to znovu mě nelákalo. Tákže hurá na kutě – ne že bych to potřeboval, ale bezvadně se tím zabíjel čas. Však ona mě Doubravka vzbudí, když vycejtí kuriozitu.

No, nevzbudila. Když jsem přes svůj oblíbenej korbel zamrkal na nebe, už se stmívalo. Moh uběhnout den, nebo taky dva tejdny. V Doubravčině světě se nebe červenalo, jenom když její svěřenec dostával rozum. Fyzično tu vůbec fungovalo divně, ale zvyk jsem si na leccos.

Útroby mi zachrastily strachy. Nepamatoval jsem si všechno ze svýho života, ale že jsem zestárl, to jsem cejtil v každý buňce. Doubravka věděla, kdy umřu. Ví to o každym. A v ten den si tady taky může nechat někoho novýho, aby s ní strávil zlomek její nekonečný existence. Nechtělo se mi umřít. A nechtěl jsem poznat, kdy to přijde.

20.7.2021
Jak se tvořej džentlmeni, část 1.

Luboš

 

Abyste rozuměli, já si ideální život nepředstavoval. Nebo jo, no – akorát mi prostě nestál za to sáhodlouhý bolestný uvažování. Holt některejm lidem podobný věci nevoní. My si vystačíme s tím, co máme. Teda většinou.

V tamten neplánovanej Den D bych proti takovýmu ideálnímu žití nic nenamítal. Ležel jsem v posteli, tý starý špatný, kde mě pružiny tlačily do lopatek a namoženýho kříže, jen jsem tak civěl do prohnilýho stropu a přemítal o tom, Ježíši Kriste, co bych dal i za pitomou krupicovou kaši, kterou jsem odjakživa nesnášel. Za hustej a přeslazenej hnus – mít ho ovšem, tak by mě už druhej den nebolelo břicho. Ale to jenom v případě, že bych byl schopnej tu břečku někde splašit. A mít čím zaplatit. Povzdych jsem si. Ved jsem to ale bídnej život. Měl bych se přestal zabejvat věcma, který neovlivním, tak jako to dělá polovina státu. Třeba tím, že je můj žaludek souženej hladomorem, ach jo…

A pak TO začalo. Nejdřív jsem si vzpomněl na Alenu. Na tu její řvací scénu. Nikdy předtím jsem neviděl někoho se tak pěkně sesypat. Muselo ji to stát hromadu duševních sil, chudinku kverulantku.

Vzápetí se vynořil obrázek Báry. Jejích laškovnejch pohledů a vyzývavýho oblečení. Hezká jak vobrázek, ale úplně blbá.

Pak pár ženskejch, který mi byly úplně šumáč.

A nakonec vyskočila vzpomínka plná všemožnejch chvil s Líbou. Libuška byla pěkný kvítko, nenechala si nic líbit, tak asi proto jsem s ní zůstal nejdýl. Ani už nevím, proč jsem ji tehdá nechal. Něčím mě děsně nasra-

Zamrkal jsem. Popraskanej strop se rozmazával, jako bych byl na pokraji usnutí. Mžourání a mžikání nepomáhalo. Svět se zatočil a přiškrtil můj ubohej žaludek, načež mne krutým způsobem vyplivl někde v prázdnu. Událo se to tak rychle, že jsem nejdřív ani nepocítil pořádnou změnu. Pak jsem si začal všímat věcí.

Nemám hlad.

Sedím.

Nejsem v tý svý díře.

Vzduch je zelenej.

Jak může mít VZDUCH barvu? napadlo mě. Postavil jsem se, jen abych zjistil, že se kejklám ze strany na stranu, protože podlahu tu tvoří jakási odporná pružná hmota, připomínající extra hustou... krupičku. Skoro jsem to divný místo vozdobil vnitřníma šťávama. Hlad by se fakt neměl podceňovat. Zachvěl jsem se. Byla tu zima, nebo přinejmenším chládek. Přes hory takzvaný podlahy jsem nic neviděl; jak to tu vypadá či jestli tu žije něco, s čím by se dala hodit řeč. Tak jsem se dal do průzkumu. Obešel jsem jeden nafouklej kopec a... tam barák. Teda, barák, to ani tak ne jako spíš bufáč, co se před ním na bílý podlaze, která se konečně tvářila normálně, skvěly dlouhý dřevěný stoly bez židlí. Celý to bylo zastřešený, což mě přimělo podívat se nahoru.

Ty vole.

Nemaj tu mraky.

Ve vokýnku zatím seděl chlap a cenil na mě hnusný hnědý zuby.

„Zdar,“ povídám. Usmál se jak Babeta z Vlčí boudy. No fuj. „Hele, kde tohle je?“

Usmál se ještě šířejc, hrábl vedle sebe po slizkým korbelu od piva a začal ho soustředěně svinit hadrem–veteránem. Cejtil jsem se trochu nepatřičně. Když mě sem ale přitáhli, měli by se o mě taky starat, ne?

„Proč tu nemáte židle? Nemám si kam sednout.“

„Tak ty chceš židli?“ užasl ženskej hlas. Zněl jak práskání bičem; prostě jsem se za ním musel otočit. Jeho původcem byla ženská. A ne jen tak ledajaká. Šlo o ženu s tukem na těch správnejch místech, ženu světlejch očí a ryšavejch vlasů, ženu sedící na stole v tureckým sedu – ale hlavně šlo o ženu s devítiocasou kočkou v pravý ruce. A tam jsem se taky díval.

„Jsem Doubrava,“ pronesla tak vostře, že jakýkoli zesměšnění toho jména nepřipadalo v úvahu. I když možná víc pomáhal ten bič. „A čím budeš blbější, tím to tu pro tebe bude horší. Můžu na tebe řvát, můžu tě mlátit a můžu tě mučit.“ Přimhouřila oči a něžně položila devítiocasou kočku na kraj stolu.

Dovolil jsem si dotaz, zrak furt na tom mučicím nástroji. „A není to nezákonný?“

Doubrava se odtáhla v gestu nejvyššího údivu, jednou mrkla a ona i chlap ve vokýnku se začali děsně řehtat. Chlápkův smích zněl, jako když táhnete smirkovej papír po dokonale suchý kůži. Při pohledu na jeho zkažený zuby mě napadlo, že jestli jsou tohle moje hladomorem vyvolaný halucinace, mám fakt divný chutě.

21.5.2021
Světélko, pohasínáš

Pohasínáš
zavíráš oči
světélko naděje

než se mi vytratíš
zamávej

tak 
či onak
zůstanu sám

viď

není třeba
vracet se moc brzy
zhasneš znovu

ještě tisíckrát

7.5.2021
Rozcvička 0.2

tříštivý granát mi pluje po vlasech
a rozplývá se do rubínů
střepiny mě hladí
na hrubost dvě stě čtyřicet
v kůži se chytá zrcadlo
a když světlem křísne o kámen
stávám se hlínou pod tvými botami
okvětím udýchaná
kořeny potají

1.4.2021
rozsypaný

cítím
malou propast
na špičkách prstů
nad Metují
trochu kouře

téměř stojím

něco o zeď
třísklo
v mojí hlavě
odcházím

nebolavě

20.3.2021  (upr. 10.5.2021)
Křišťálová holka

viděl jsem tam na lavičce křišťálovou holku
řekla dej si se mnou a buď v pohodě
kůži měla zrovna strašně horkou
pot na čele, bílé rty a smítka ve vlasech
odmítl jsem jemně, nejsem nezdvořilý

no tak pojď sem, ukážu ti, v čem stvořili světy
důvod, proč se vzdávat kráse apatie

na břehu mé mysli se plaše zdvíhal příboj
dál už jsem se neodvážil, bylo mi jí líto
její pohled pálil uprostřed té zimy
napadlo mě, že mi hledí do duše
že hledá

zeptala se, jestli nemám, čeho by se napila
podal jsem jí flašku, nejsem škrtil
beze slov pak vstala - ani zašeptání
místo viny tála divnou poezií
v ruce sklo, vtom naposledy ohlédla se
a chtěl jsem něco zavolat

všiml jsem si ve tvých očích nevyhraný války

nalhávám teď nejen sobě, že nebylo co
že mě nenapadlo jak

19.3.2021  (upr. 10.5.2021)
Tváření za tepla

chci běžet a nevrátit se
průrvou obrazem
motivace
dva tisíce velká motivace
s vědomím pošpiněná

nelez mi na záda
napíchneš se na břit nebeského oblouku
schoulíš se do kafe a podáš mi déšť
a průrvou křičí řeka

křičí do dlaní a ty dlaně jsou moje
přibiju je na střechu
a nechám krví vonět
složená pod víčky řasami bolest

úsměvy do všech stran
protože mě nemiluje
protože mě milovat nelze
chci běžet a nevrátit se
chci brečet
vynést kováře
co mi tváří mozek
hodit ho do koše rozmáčknout o zeď
lež a lítost intrikánství
všichni tě nenávidí
a pravda tak řinčí
tolik modřin z kovadliny
neslyším ji
nerozumím ani slovo

dívá se na mě jako na zvířátko
pan kovář říká chcípni
a já to znám je to dril je to pravda
je to dril
takže pravda
úsměvy do všech stran
protože to znám

15.3.2021  (upr. 10.5.2021)
Moc knih

vezmu svoje těžké knihy
a postavím z nich hranici
spálím tam č(e)rty
co mám v mysli

hořící vlasy hrozně smrdí
víc než grilovaná kůže
a do lebky se těch 451
stupňů Fahrenheita moc nežene

a to nevadí
to je fajn
mozek je tuk a bílkovina
a v horku se rozteče

pa, démoni

15.2.2021  (upr. 10.5.2021)
Tiší

Plicní váčky saju do sucha
tebe vydělám a v klíně kůží
kůži zardousím
spolknu co mi prýští do ucha
a ve vousech ti uvízne
jak ses chutí mých rukou skoro dusil
(už na špičce)
a usnul docela sám
i se mnou v tom řvoucím potu

 

17.1.2021  (upr. 10.5.2021)
Výpusť

Jsem v cípu vlastní únavy
Poskládaná z rýh
a ze stop
A visím vyju
na cizích ramenou
Roztřepená v jádru čísi mrtvoly
hniju a prorůstám zemí
a zavírám jí hubu
nohy
vůní sklepů v panelácích
sfackovanou novým akrylem



⇡nahoru⇡